Rok 2017 za námi a jak to vidí ISC Spirit

Tři sta šedesát pět dní roku dva tisíce sedmnáct už je dávno za námi. A tak mi dovolte krátké shrnutí tohoto úžasného roku očima ISC Spiritu.

„V lednu 2017 mě Terez Vlasáková přehodila do rukou Tété Kadlecové. Chvíli bylo takové mrtvé období, stávající Parťáci mnou totiž byli přesyceni a ti noví mě ještě nechápali. Navíc bylo zkouškové….A tak jsem si i já odpočinul, nezbývalo mi než mýt nádobí v Pointu. Netrvalo však dlouho a už jsem byl s novým ISC Teamem na cestě na přípravný víkend. Za chvíli přijeli zahraňáci, úspěšně se zapsali na fakulty, užili si své první chvíle v Praze a semestr se pomalu zaběhl. Mně se podařilo s každým členem ISCčka navázat velmi kamarádský vztah a každý jednotlivec objevil opět nový rozměr mne samotného. I několik zahraňáků se aktivně zapojilo a já měl možnost naučit se slovíčka jazyky, které jsem do té doby neznal. A to jsem v ISC od samého prvopočátku! Vlastně jsem se na půdě ČVUT pohyboval už dávno před tím…..Po boku pana Požára a Robina, Vládi Maliny a dalších nadšenců….ale to je zas jiná pohádka…..rád vám ji někdy povím.

Letní semestr 2017 utekl velice rychle, najedou bylo opět zkouškové a dění v ISC se trochu utišilo. Já doprovázel Parťáky i zahraňáky na zkouškách a vždy, když se cítili v koncích, jsem jim trochu pomohl, takže všichni to zvládli. Přišlo léto, kdy jsem se nevypařil a ani neodjel na dovolenou. S těmi nejpracovitějšími Parťáky jsme připravili nový Survival Guide a pracovali dále na českém webu, připravili web pro akci S ČVUT do světa Study Abroad Fair (SAF) a skoro se nám povedlo pustit se do rekonstrukce strahovského ISCčka. Pokračování textu Rok 2017 za námi a jak to vidí ISC Spirit

Ze zahraničí: Pája T. na Taiwanu

Poloviční Česká Republika, kde je všechno

Hodně lidí se mě ptá, proč jsem si vybrala právě Taiwan (ano vím, správně česky se má psát Tchaj-wan, ale Taiwan je rychlejší na napsání). Už na střední škole jsem se doslechla, že na vysoké škole můžu odjet někam studovat do zahraničí. Předtím než jsem nastoupila na ČVUT jsem zjišťovala, jaké mám možnosti studia v zahraničí. Vymyslela jsem si, že by bylo fajn odjet na bakaláři studovat na evropskou univerzitu a na magistru ještě dál. Nakonec jsem stihla na bakaláři odjet na semestr do Španělska a čas dál letěl a přicházel termín přihlášek. Nejprve jsem chtěla jet do Mexika, ale to se doma nesetkalo s velkým úspěchem, protože si rodiče mysleli, že je to nebezpečné. Nechtěla jsem je zklamat, tak jsem tedy přemýšlela nad jinou destinací. Tou dobou jsem měla super buddíka z Austrálie, tak jsem si říkala, tyjooo to fakt nezní špatně, kdybych odjela do Austrálie. Splnilo by to můj požadavek – odjet někam dál a v Austrálii jsem ještě nebyla. Rodiče už byli s mojí volbou spokojenější, ale sama bych to finančně špatně zvládala, a rodiče by mi museli penězi hodně vypomoci. Mamka prohlásila „no lepší než Mexiko a hold nová kuchyně by musela počkat“. Tohle jsem taky nechtěla, proto jsem hledala dál. Znám hodně lidí, kteří už dřív studovali na Taiwanu, tak k tomu museli mít nějaký důvod. Vygooglila jsem Taiwan a viděla jsme nádherné obrázky, dočetla jsem se, že je podobně drahý (spíš levný) jako ČR, volba tedy padla na Taiwan. Abych se mohla ještě více těšit, našla jsem si školu v Kaohsiungu, která má přímo v kampusu pláž. A potom uplynulo ještě trochu času a byla jsem tady.

Fotky nelhaly a kampus je naprosto nádherný a pláž tady opravdu je. Skvělé jsou hodiny tělocviku, při kterých škola využívá výhody vlastní pláže, takže chodím na hodiny windsurfingu a paddle boardu.
Pokračování textu Ze zahraničí: Pája T. na Taiwanu

Bylo nebylo: ISC Mafie

Není to tak dávno, kdy mezi Parťáky a zahraňáky potají řádila bratrovražedná válka. Navenek se každý tvářil přátelsky a uvolněně, ve skutečnosti však dával pozor na každý sebemenší pohyb lidí kolem sebe. Kdokoliv z nich totiž mohl být tím, kdo v okamžiku vytáhne zbraň a stiskne spoušť…

ISC Mafia se rozjela na jaře 2013 a pokračovala až do jara 2015, kdy padl poslední výstřel a naposledy byl vyhlášen ISC Mafioso, nejlepší zabiják ze všech. A o co v této zapomenuté soutěži šlo? Pokračování textu Bylo nebylo: ISC Mafie

Vánoční besídka

Jako každé Vánoce se i tento prosinec konala ISC Vánoční besídka, při které si měli Alumni možnost sdělit nejnovější drby a zvědavci mohli zjistit, jak bude vypadat nový Team pro příští semestr Spring 2018. Jelikož letos oslavilo naše drahé ISC už 18 let, celá besídka se nesla v duchu ohlédnutí za touto dlouhou a zajímavou historií, jejíž kořeny sahají do minulého století.

Alumni i aktivní členové se mohli bavit hledáním svých tváří z fotek napříč minulými léty, které zdobily 18 stěn hospody u Honzíka. Pro všechny bylo také připravené video, ve kterém se představilo několik Alumni a podělilo se o to, co jim ISC přineslo. Bylo to zajímavé, dojemné a plné motivace k pokračování v rozvíjení ISC a jeho aktivit.

Zbytek programu obsahoval samá překvapení. Byla představena nová parťácká trika, která jsou nyní v nejen bílé ale také černé barvě, a odcházející fotograf Vojta Zacharda měl možnost pokřtít svůj dlouho připravovaný ISC Kalendář. Ten byl letos obzvláště peprný, protože obsahoval akty několika členů Teamu. Za to také sklidil velký úspěch a prodaly se desítky kousků. Na závěr bylo překvapeno samotné ISC, kterému Ježíšek nadělil polaroid. První fotky z této akce už zdobí ISC kroniku.

Nejočekávanějším překvapením bylo ovšem představení nového Teamu, který povede ISC dopředu další semestr. Tété Kadlecová se se všemi rozloučila a žezlo po ní převzala Tereza III., alias Terka Faltysová, alias zlobivá Faltýnová. Doprovodí ji z velké části obměněný Team, v kterém jsou jak staré ostřílené páky, tak nadšení nováčci. Přejeme jim spoustu štěstí a těšíme se, co nám příští rok přinese.

Evča Machová

Ze zahraničí: Marek v Litvě

Ahoj Parťáci,

vycestoval jsem do Litvy, pracovně, na 2 týdny. Dorazil jsem jak jinak než v onom stylovém růžovém triku Study Abroad Fair. Brzy jsem pochopil, že kvalitní zimní bunda v těchto krajinách není úplně špatnou investicí 🙂 Od této pobaltské země s třikrát nižší hustotou zalidnění jsem si sliboval, že bude rájem klidu s patrným rázem hlasu přírody.

I see skies of blue and clouds of white …  Louis Armstrong – What a wonderful world 🙂

Tato představa vzala velmi brzy za své. Byl jsem ubytován zřejmě u nejvytíženější tříúrovňové křižovatky v zemi s nádherným urbanistickým kouřovým zátiším a konturami komínů uhelné elektrárny.
Moje studentská dobrodružná nátura mě skrze vilniuský Sherwood zavedla do místního Fizikos Institutas, kde mi sám vedoucí ústavu věnoval mimořádnou pozornost a dostalo se mi i ujištění, že v areálu disponují sověty vybudovaným protijaderným krytem. Inu, bezpečněji jsem se nikdy necítil a o bezpečnost by nám mělo jít především.
Překvapivých technologických počinů v areálu bylo více. O jisté úrovni místní technicky smýšlející komunity vypovídá také netradiční umístění dvoudílných vstupních dveří v druhém patře budovy, viz obrázek. Důvod je prostý. Jistě jste někdy stěhovali piano. Tak tady se čas od času stěhují optické stoly či jiné systémy.

More doors, more Lithuania!

Místností, kde srdce každého technicky smýšlejícího jedince zaplesalo, pak byla jídelna. Nejenže v ní výborně vařili, ale navíc k harmonii smyslů zde přispěly umělecky pojaté malby znázorňující princip parního stroje či RC obvod.

Pro fyziku v místní jídelně dýchají i zdi!

Společenský ráz služební cesty byl zachráněn, jakmile jsem zjistil, že v nejbližším marketu prodávají Krušovice. Příjemných střetů s českou kulturou bylo však více. Velmi mě potěšilo vidět mladou generaci litevských hokejistů trénujících na kluzišti uprostřed nákupního centra, v těsné blízkosti mnoha restauračních zařízení. Samotná myšlenka přechodu od konzumu k pohybu mi přijde velmi inspirativní. U konzumu bych se rád pozastavil, milovníci kebabu z ISC zde také nepřijdou zkrátka. Prodejnami kebabu se to ve Vilniusu jen hemží, viz obrázek.

In Lithuania, always will be h´ockey!

With kebab, we conquer the world!

Slzám do očí jsem se málem neubránil při vzpomínce na rodný kraj. Tuto vzpomínku způsobila obsluha první navštívené restaurace, ve které mi přinesli vychlazený Primátor černý 13 stupňů. Taktéž jsem měl to štěstí se potkat při jedné předvánoční charitativní akci s vřelými zástupci Velvyslanectví ČR ve Vilniusu. Nabízený panák Becherovky a česká Frankfurtská polévka se daly jen těžko odmítnout. Co víc si přát?
Snad jen moci poznat místní kulturu hlouběji a odstranit jazykové bariéry. Litevština s lotyštinou patří do samostatné skupiny baltských jazyků. Jedná se zcela jistě o jazyk zajímavý, melodický (viz níže PS), všem následovníkům bych doporučil oprášit před výjezdem výrazy Alus (Pivo), Ačiu (Díky) a Tu graži (Jsi krásná). Celému ISCéčku zasílám pozdrav od hradu Trakai, symbolu litevské státnosti a někdejšího hlavního sídla velkovévodství litevského. A už se těším za vámi do Prahy 🙂

Pozdrav od hradu Trakai. (Fotka byla pořízena v neděli, od té doby se počasí s každou hodinou rapidně zhoršuje. Napadl sníh. Hodně sněhu. Z chodníků je kluziště. A ta zima. Kolegové varovali, že může být i -30. Když přihlédnu ke spolehlivosti místní hromadné dopravy, začínám mít obavy, že se do Prahy, do Dejvic, na Masarykovu kolej, do ISC Pointu, vydám až na jaře.)

Languages & Activities vložka:
Litevština je vhodná na tancování…
Tři ženy jely poprvé do Vilniusu. Po návratu se podělily o svoje zážitky s místním přítelem:
– Litevština je taková melodická, úplně jako tanec…
– Proč?
– Protože v každém autobuse a trolejbuse pasažéři na každé zastávce opakují: „Lipsi, lipsi, čia-čia-čia“…
„Lipsi, lipsi, čia-čia-čia“ – nejde o názvy tanců, ale o zkrácený tvar věty „ar Jūs lipsite čia?“ (Vystupujete tady?)
Viz http://lingvo.info/cs/lingvopedia/lithuanian

Marek S.

Dinner in the dark

Každý si tento název jistě přeloží. „Večeře potmě“. Ale proč vlastně, k čemu to je? Jde o přiblížení života nevidomých. Jaké to je dojít do správné místnosti, najíst se, seznamovat se s novými lidmi, důvěřovat ostatním? Vše zmíněné jsme si vyzkoušeli 10. 12. 2017 od 19:00. Přišlo dokonce 12 účastníků, což bylo neskutečné. Byly jsme překvapené, kolik lidí svět nevidomých zajímá.

Začali jsme tím, že jsme se sešli v ISC Point (R304). Zúčastnění si zavázali oči a šli jsme do B305 (což je místnost hned vedle Pointu). Jenomže, když je člověk nevidomý, tak se lehce ztratí. Zvlášť, když ještě nemá moc praxe. Vyšli jsme tedy z Pointu, doprava přes hlavní schodiště, po schodech o patro výš, poté směrem k R404, vedlejším schodištěm o patro níž a tam jsme konečně našli místnost B305. Nebyla to snadná cesta, ale přinejmenším jsme byli atrakcí pro ostatní.

Když jsme došli do B305, usadili jsme se v části, kde se dá pohodlně odpočívat. Přišel čas poslechnout si příběh, který pro nás připravila Míša Petříková a který, nutno říct, byl velice dojemný a působivý. Byl o životě nevidomého chlapce. O tom, jak se stal nevidomým a potřeboval překonat překážky, jako jsou cesta do školy, najít správnou učebnu, sejít se s kamarády na večeři. Pro nás, kteří dokážeme přečíst tento článek, jsou tyto úkoly snadné. Všichni tento příběh tiše poslouchali a vžívali se do role chlapce.

Po příběhu jsme se usadili ke stolu a začali večeřet. Měli jsme rýži se zeleninovou směsí a poté dezert (perník, jogurt a ovoce). Někteří se do jídla pustili po hlavě, pro někoho to byla trapná situace, jelikož nevěděli, zda se nepokecali, či neupustili nějaký ten drobek na stůl. Všichni samozřejmě utrousili spoustu drobků.

Po večeři jsme si dali lehkou rozcvičku, poté se opět uvelebili v odpočinkové části a sundali si šátky. Účastníci mezi sebou sdíleli jejich zkušenosti a pocity. Například, že moc necítili chuť jídla, jelikož ho neviděli, nebo si mysleli, že měli velkou porci jídla, přitom měli naopak menší, než je zvykem. Někteří už měli zkušenosti z Neviditelné výstavy, kde měli simulaci pouličních zvuků, takže se lépe dokázali vžít do příběhu, a to konkrétně jak jel chlapec do školy.

Byla to zkouška i pro organizátory. Můj hlavní poznatek je, že lidem s tímto znevýhodněním je potřeba VŠECHNO vysvětlovat a barvitě říkat, co se okolo nich děje. Není to žádný objev, každému je jasné, že je potřeba jim vše vysvětlovat. Když vám však řeknu, že máte před sebou dveře a nebo řeknu dvoukřídlé vyřezávané dveře, které mají velkou kovovou kliku jako na zámku, tak to jsou dvě různé představy.

Nevidomé nemusíme brát jako nemocné, to je jasné. To nebylo cílem Dinner in the dark. Cílem bylo uvědomění si, že jen občas potřebují pomoc k nalezení té správné cesty.

Eliška Beránková

Ze zahraničí: Pája na Sibiři

Здравствуйте,

vzpomínám si, když jsme se v ISC snažili za pomoci různých akcí zbourat zažitou myšlenku toho, že exchange je pouze o užívání si a utrácení stipendia od ČVUTu. Již v začátku vás upozorním na to, že tento článek ke zbourání tohoto předsudku rozhodně nenapomůže, právě naopak.

S Ruskem jsem koketovala už na jaře, kdy jsem se vydala do Petrohradu na kurz s BESTem. Tento zážitek byl pro mě natolik stresující, že jsem se ho snažila radši rychle vytěsnit a nějakej exchange jsem si vlastně ani nepřipouštěla, jelikož moje zkušenost z Ruska po tomto kurzu byla hodně rozmazaná. Vystihnou ji pouze dvě slova – vodka a kanystr. Avšak konec léta se nezadržitelně blížil a mě poléval pot.

Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu a brát to s humorem, ostatně s humorem jsem také podávala přihlášku. Když na mě ale na facebooku vyskočilo nějaké meme s rádoby vtipným obrázkem “meanwhile in Russia”, můj smích se pomalu, ale jistě, měnil v hysterický pláč.

První dny v Tomsku, což je město uprostřed Sibiře s polovinou obyvatel, co v Praze, byly poněkud hektické. Před odjezdem jsem se snažila pochytit něco málo z ruského jazyka v domnění, že v Rusku trochu anglicky umět budou. Také mě uklidňovala hláška z filmu Kolja, že každý Čech přeci rusky umí. Tak tohle byl sakra omyl. V Rusku anglicky neumí a češtině tu také nikdo nerozuměl. Rychle jsem ale zjistila, že když náhodně změním pár písmenek v českých slovech a přidám svůj drsný přízvuk, který jsem pochytila během vyrůstání v Ústeckém kraji, tak to nakonec tak hrozné není a minimálně kafe s sebou si objednat dokážu.

S mými prvními dny se pojí také neodmyslitelná byrokracie. Jestli jsem si někdy myslela, že je to u nás na pendrek, tak jsem se hluboce zmýlila. I když jsem měla veškerá vyšetření z Čech, musela jsem podstoupit to samé v Rusku, jelikož na čem tu nestojí kulaté razítko s jejich orlicí, jako by neexistovalo. Putovala jsem od dveří ke dveřím, od bábušky k bábušce, od papíru k papíru. Tomsk je město studentů a bábušek, nic mezi tu zkrátka neexistuje. Nejvíce mi v hlavě utkvěl asi rentgen plic. I když tuto sféru medicínských přístrojů studuji, ani ve snu by mě nenapadlo, že se nacházím v RTG místnosti. Proto mé chování bylo značně zpomalené. V každé místnosti bylo nutné si něco svléknout, já ale vážně neměla tušení, čeho se jednotlivá vyšetření týkají, tak jsem nakonec v každé místnosti skončila téměř nahá. Mé první zprávy domů zněly asi takto „Neustále podepisuji nějaké dokumenty v ruštině a svlékám se.“

Hned v druhém týdnu se mi naskytla možnost vydat se do pohoří Altaj se skupinou Čechů. Altaj je blízko…říkali. V Rusku jsou normální silnice…říkali. Musíš jet s námi, Pájo…řikali. Já blbá si totiž ještě pár dnů před odjezdem vystála tu dvou hodinovou frontu na magistrátu a nechala si jako jediná udělat mezinárodní řidičák, takže jsem vlastně musela jet s nimi. Kdo mě zná tak ví, že moc řídit neumím a kdo mě nezná, si to minimálně myslí.

Na ruské poměry se Altaj zdál opravdu blízko, avšak ve finále se z toho vyklubala cesta jak do Chorvatska. Snažím se najít slovo pro ruské silnice, ale je to zkrátka jen past vedle pasti. No nakonec se z času stráveném v panenské přírodě stal začátek nádherného dobrodružství a krásného přátelství, které jsme si s místními Čechy vybudovali.

Letní dny trvaly ještě asi tak týden, podzim se tu nějak zcela vynechal a přišla zima. Zima, zima, zima, zima (panebože teď jsem si uvědomila, že kalendářně zima ještě není!).

Vůbec netuším, jak v Rusku odlišují zimu dle teplot. Ono je hrozně snadné říct, že je zima, když je tu – 15 stupňů, ale jaký je pak sakra výraz pro teploty okolo – 40?! V takových zimách začne člověk přemýšlet úplně jinak. Sníh, sníh, sníh, kavárna! sníh, sníh, sníh. Ze začátku mi bylo hrozně divné, proč právě tady ty kavárny tolik frčí a jsou doslova na každých 100 metrech, ale v zimě je to zkrátka váš jediný cíl!

A teď ke zbourání stereotypů o Rusku. Když jsem sem jela, měla jsem dost šílenou představu o tom, že Rusko je jen vodka, gopnici, boršč, Putin, … ale ono to tak není. Popravdě, je to spíš vodka, vodka, vodka, adidas, Putin, vodka, medvědi, bábušky, ještě více bábušek, špatnej ruskej rap, Lady, vodka, Lady, vodka, adidas a slunečnicový semínka.

Nikdy bych nečekala, že se mi Rusko dostane tak rychle pod kůži. Rusko můžete buď zcela nenávidět, jelikož je tu k tomu mnoho aspektů, anebo si ho můžete totálně zamilovat a přivlastnit si trochu pýchy, kterou v sobě Rusové hrdě nosí. Jsem hrozně vděčná za to, že mám možnost povídat si tu s místními o jejich pohledu na svět (čtěte Rusko). Prvně jsem opravdu narážela na echt Rusáky, pro které je svět pouze Rusko, oni jsou ti nejlepší a žádné problémy zde nejsou. Při těchto debatách jsem měla tendenci se s nimi hádat a rozmlouvat jim spoustu věcí – rychle jsem zjistila, že to není dobrý nápad. Naštěstí jsem obklopena skvělými lidmi, kteří mají zcela racionální pohled na Rusko a snaží se mi vysvětlit jak ty dobré věci, které dělají Rusy tak pyšnými, tak i ty stinné stránky, které tu neodmyslitelně jsou.

Musím říci, že jsem hrozně překvapená z toho, jak jsou v Rusku, resp. v Tomsku, všichni tak hrozně milí a ochotní. Nikdy se mi nestalo, že bych na nějaký problém byla sama nebo že by se něco nedalo vyřešit. To, že jsou lidi v Tomsku přátelští a milí jsem před pár dny poznala doslova na vlastní kůži. Víte, co je to ruská baňa? To je prosím klasická sauna, akorát se tam mlátíte březovými větvemi a políváte ledovou vodou. Říkala jsem si, že něco takového si nesmím nechat ujít a navštívila jsem místní komplex. Můj první dojem po vstupu byl jediný: „bábušky!“ a dokonce nahé bábušky! Když zmerčily, že jsem cizinka, co je prvně v báni, s radostí se mě ujaly. Byla jsem dosti zmatená, jelikož byly v jasné přesile a já se nemohla bránit. Ručník mi razantně sebraly již v umývárce a v báni se doslova praly o to, která mě těmi větvemi bude mlátit první. Po nekonečných 10 minutách trýznění, kdy si na mě nejspíše vybily také veškeré historické křivdy (i za Poláky), mě vyvedly v apatii ven, polily ledovou vodou, posadily na 10 min na mráz a opakovalo se to nanovo. Nakonec mě umyly, mé „juropské“ mýdlo razantně zavrhly a použily svůj neskutečně smradlavý bahenní peeling. Po dvou hodinách jsem slušně poděkovala a s pocitem jakoby zneužití, jsem odcházela domů.

Občas jsem prý k lidem důvěřivá až moc. Posledně se mnou spolubydlící Týna odmítala mluvit, jelikož jsem opojena dobrou náladou kývla na nabídku dvou Rusů, kteří nás chtěli svézt na kolej. Ona rázně odmítala, avšak já už klukům vybírala muziku v rádiu. Nemohla mě tam s nimi nechat, proto nasedla a když kluci s přehledem přejeli ulici, ve které se naše kolej nachází, její tvář vypadala dosti vyčítavě. Tyto spontánní rozhodnutí mám od té doby již zakázané.

Co se týče toho klišé, že vás exchange změní a že máte odlišný pohled na věci… No, je to tu celé takové zrychlené, přeci jen do Ruska úplně normální lidi nejezdí a komunita zahraničních studentů, kterou tu máme, mě neskutečně dobíjí energií a zastavím se asi až doma v Praze.  Pojí se s tím i otázka toho, proč tu nezůstat na rok. No, vidina toho, že tu zůstanu už jen něco málo přes dva měsíce, mi přijde neúnosná, ale každá párty musí někdy skončit. Moje játra by další půl rok nemusela přežít, ale co mě děsí více, je škola. Místní univerzita je dle žebříčků jedna z těch nejlepších technických v Rusku, bohužel co se týče biomedicínských oborů, je to bída s nouzí. Jeden předmět absolvuji například pouze s Rusáky, u kterých si troufnu říci, že dobrá třetina z nich, neumí sestavit větu v angličtině. Hodina je dále vedena Indy, kteří si zde dělají svoji praxi, ovšem jejich silný přízvuk a celková náplň výuky mi toho zas tolik nepřináší. Další biomedicínský předmět absolvuji pro změnu zcela sama, pouze se svým nervózním učitelem. Ten vždy dobrou hodinu stráví tím, že se snaží obejít licence Matlabu změnou data v nastavení a vrátí nás tak o pět let zpátky. Někdy to zabere a dalších 20 minut je opravdu zajímavých, a někdy si jen tak povídáme o tom, jaká je dneska zima. Ne všechny předměty jsou naštěstí takto kvalitní, avšak státnice bych na takových základech stavět nechtěla.

Musím se ještě podělit o krásný zážitek z místní kavárničky. Jednou, když jsem se tak toulala ulicemi Tomsku a snažila se najít místo, kde se na pár minut ohřeji než zase půjdu zápasit o holý život do té zimy, jsem nalezla kousek Čech. Všude v té nádherné restauraci visely na zdech fotografie z Česka, převážně pak z Prahy, byl tam ovšem i Krumlov a Vysočina. Místní majitel si prý Čechy neskutečně zamiloval a já se sem chodím dobít vždy, když se mi začne trošku stýskat.

A co mě ještě čeká? Mé první Vánoce mimo domov, toho se bojím, ale zároveň vím, že si to tu uděláme příjemné. Z těch větších výletů bych zmínila Taiwan, kde se snad na chvíli ohřeju, jezero Bajkal a Moskvu Transsibiřskou magistrálou na cestě domů. Držte mi palce, ať tu neumrznu, co se týče teplot, bude už jen hůř a hůř. Moc se na vás všechny těším. Together we conquer the world.

Pája Pokošová

Parťák weekend

Jak je již tradicí, i letos jsme se všichni společně vydali na Parťák Weekend. Tentokrát však byl víkend v zákrytu tajemství a nikdo z nás nevěděl, co očekávat. Samotný název Sabotáž však již od prvního pohledu sliboval výbornou akci, o jejímž konání nás průběžně informoval Pan Červený Gauč a webové stránky.

Sešli jsme se společně u karbanátkového krále na hlavním nádraží a konečně se setkali s částí Incognito Special Commando týmu, který měl vše do puntíku připravené. Při jízdě vlakem jsme měli možnost připomenout si některé milníky týkající se ISC či se seznámit s oblíbenými aktivitami některých lidí z týmu. Vítězné týmy mohly následně lovit rybičky.
Příjemnou procházkou jsme se dostali až na ubytování a konečně naplnili svá bříška výtečným gulášem od pana majitele (opravdu byl tak dobrý, že ho stojí za to ho tady zmínit). Po večeři místnost zahalila tma, slyšeli jsme zvuky, ze kterých běhal mráz po zádech, a pak ….to přišlo… APOKALYPSA.
My, jakožto ISC členi, jsme však přežili a čekaly na nás různé úkoly a nástrahy, ve kterých se nesl celý víkend. Museli jsme samozřejmě myslet i na naši fyzičku, o tu se hned ráno pomocí rozcvičky postarala členka komanda Anet. V průběhu sobotního víkendu jsme měli možnost dostat různé komponenty, které zpočátku nedávaly moc smysl, ale večer jsme na to přišli! Sestavili jsme si obvod, který byl poháněn hlínou a kapkou citronu a posílali si zprávy z jedné místnosti do druhé. Neuvěřitelné, pár obvodů nakonec nahradilo prasklou žárovku na pánských záchodech, já tam tedy nebyla, ale povídalo se to 🙂
Večer propuklo společné veselí ve stylu neonových barev, tance a zpěvu. Ráno na nás čekaly tradičně workshopy. Rozdělili jsme se do dvou skupinek a vystřídali jsme se na dvou workshopech. Na jednom jsme se naučili perfektní relaxační masáž pod vedením Saši a na dalším jsme si z přírodních ingrediencí vyrobili kosmetiku, takže troška alchymie. Poté už přišel na řadu oběd, balení, procházka na vlak a pak už domů. Nechtělo se nám hned rozutéct pryč, tak jsme ještě společně poseděli v restauraci Na Pasece.

Karol Vopičková

P.S.: Já vždycky říkala, že bavit se dá i bez alkoholu. Ti, co tam byli vědí, na co narážím. Ti, co ne? Asi se nás účastníků a přeživších apokalypsy musíte zeptat. Ale byla to ta největší sabotáž 🙂

Wild weekend

When I signed up to go on a wild weekend with ISC I thought I knew what I was getting into. We would go to a campground somewhere, maybe in Moravia, pitch a few of those large, 4 or 6 person tents, drink some beer around a campfire, and have a few nice hikes. I didn’t realize what I had actually gotten into until I was on the train and Tereza asked me the infamous question;

“Do you want to go fishing?”

I looked around the train cabin, everyone else was smiling. I was suspicious, how are you supposed to go fishing on a train? Do you cast your fishing rod through the window? I didn’t see anyone with a fishing rod. “Sure.” I replied, “what’s fishing?”

Tereza’s face split open into an evil grin as she pulled a bottle of vodka and a packet of gummy fishes from her backpack.

Everything went downhill from there. Several hours and several bottles of vodka later I found myself stumbling up a mountain in the Swiss Bohemian National Park, carrying Bobek, who was “tired,” tired being the word for someone who fished too much.
We fell over several times before we reach the top, where we were greeted by a little candle in a field surrounded by two more bottles of vodka. About thirty minutes later we were eating dinner, schnitzel and potatoes, and we were talking about the weather in our home countries.

The rest of the night was a bit of blur after they broke out the keg, but I remember a few things. We played a game where you had to get everyone to write their names on a specific time on a little paper clock, then Miša called out a time and you had to find that person and discuss a question. I don’t remember any of the questions but it was a lot of fun.

The day’s activity was a hike which was nice but I don’t think you’re reading this, or for that matter I’m writing this, to talk about all the pretty trees and rocks and views we saw. The fishing started around 1630 a kilometer away from camp. When we got back, after a short break, we began scouring the woods for firewood to cook our dinner. Everything was soaking wet so Michal cheated on starting the fire by using lighter fluid. However, that too took twenty minutes to figure out. We eventually were blowing on the wood for long enough that it dried off and thirty minutes later we had a roaring fire.

It was at this point Michal broke out the sausages.

“How do you know when the sausage is done?”

“It splits open at the ends. It’s already cooked but you just need to warm it up.”

Life was generally pretty good until about 0200 hours when people started disappearing.

It wasn’t until Michal pulled me aside that I figured out what was going on.

“There is a box in the woods.” Said Michal, “it has your food for lunch tomorrow in it. You need to go find it.”

“Sounds like fun.” I said, looking back to Mariusz and Arantxa, who were the last two at the campfire.

I followed Michal up a path, across a rickety bridge, and into an open field. “Have fun” He said and turned back.

I looked around and saw some people moving across the field, so naturally I started running. The moon was full and there’s something about being outside in the dead of night that is exhilarating. I found Tereza and Bobek talking. Tereza wasn’t wearing pants. I raised an eyebrow. I was pretty used to seeing naked people meandering around times square and central park back in the city, but it was damned cold.

“Aren’t you cold?” I asked.

“Michal pulled me out of bed and when I tried to put pants on, he said it would only be ten minutes.” she shrugged.

I shrugged back. “Do you two have any leads?”

“Well I found Bobek in the woods over there, holding a bunch of glow sticks.”

“Fuck, and he doesn’t remember where he picked them up right?”

She shook her head.

We walked into the woods and I jumped around on some rocks for fifteen minutes before we left the woods and returned to the field. At this point Mariusz joined us. We told him what happened and he started swearing and lit up a cigarette. We looked around the field for another ten minutes before Michal came and saved us. We had gone straight after the bridge whereas the box was to the right. There was, however, a bigger problem.

“Arantxa is missing.”

“What?”

“She was the last person and when I came back to get her she was gone. I looked in the main cabin but she wasn’t there.”

We got back to the campfire and split up to look. I decided to check the main cabin again, not because I didn’t trust Michal, but because I knew Arantxa would got to the warmest place possible and the main cabin was the only one with heat. Sure enough, I found her upstairs, curled up on a couch next to a heater.

Arantxa then got mad at me because I thought she should go to bed and she wanted to stay awake with me and Mariusz. I conceded the point quickly and we sat around the campfire for another half hour. The next thing I remember was putting out the last embers of the campfire with a bottle of Kofola and going to bed.

Everyone got together and cooked lunch as a team. I cooked spicy New York Italian style peppers and onions. It came out pretty well. Tereza had also brought a little pellet gun and a few of us went target shooting at twenty meters. It was interesting to see how people handled the gun. I grew up around guns as an American and Heikki, as a Finn, had done mandatory enlistment. The Czechs were very safe and level headed but Mariusz was waving the damned thing around. I decided to keep behind everyone else with Heikki. Miša was the best shot by far.

We had lunch together and prepared for the hike back down the mountain. Everything was winding down, as though everyone was suffering from a collective hangover (shocker I know). One the hike back, Heikki and I kept asking Bobek if he remembered any of the places we passed. We were met with a resounding no each time.

We arrived at our bus two hours early and went to a pub. On the walk to the pub there was creepy door under a creepy roadway and was filled with creepy wooden goblins. We also stopped at a playground that had a giant wooden snake, a seesaw, and a pull up bar. The rest of the time sort of slipped away. We caught the bus which was right across from the pub, caught our train, and before I knew it we were back in Praha saying goodbye.

What a crazy wild weekend huh? I wouldn’t change a single detail. Not only will I never forget this weekend, but I’d drop everything and go again in a heartbeat.

 

Chris Bendix

Volba presidenta ISC pro rok 2018

Na úterý 14.11. byla svolána Valná hromada ISC, jejímž hlavním bodem byla volba presidenta ISC pro rok 2018. Sešlo se neskutečné množství lidí, od aktivních parťáků přes alumni až po návštěvy z ostatních klubů. Nejprve došlo ke schválení výroční zprávy za rok 2016, kterou představila Terka Vlasáková, coby bývalá presidentka spolu s Erikem, jejím vicepresidentem. Poté byla zvolena Supervising Committee pro rok 2018 ve složení Tereza Vlasáková, Daniel Pleschner a Milan Kovář, kteří byli následně zvoleni za členy volební komise. Pak už se dostalo k samotné volbě presidenta.

Přestože jsme měli hned dva vážné kandidáty s obrovským potenciálem, volba se nesla v přátelském duchu a nebyla ve vzduchu ani trochu znát rivalita, naopak byla atmosféra veselá a nabitá spoustou pozitivní energie. Oba kandidáti měli možnost začít krátkou prezentací, na kterou navázaly zvídavé otázky. Vzhledem k tomu, že toto probíhalo zvlášť pro oba kandidáty, večer se nám trochu protáhl, což vůbec ničemu nevadilo. Všichni Teamáci kladli otázky a následovaly i otázky z řad ostatních přítomných či nepřítomných parťáků a hostů. Celý večer se streamoval, a proto nás mohli sledovat aktivní parťáci, i když nemohli být zrovna s námi v ISC Pointu. Když byly zodpovězeny všechny otázky, došlo na tajné hlasování, během kterého byla na pozici presidenta ISC pro rok 2018 zvolena Tereza Faltysová. Následovalo bujaré veselí, proudy šampaňského a řádná oslava, jak se sluší a patří.