Poloviční Česká Republika, kde je všechno
Hodně lidí se mě ptá, proč jsem si vybrala právě Taiwan (ano vím, správně česky se má psát Tchaj-wan, ale Taiwan je rychlejší na napsání). Už na střední škole jsem se doslechla, že na vysoké škole můžu odjet někam studovat do zahraničí. Předtím než jsem nastoupila na ČVUT jsem zjišťovala, jaké mám možnosti studia v zahraničí. Vymyslela jsem si, že by bylo fajn odjet na bakaláři studovat na evropskou univerzitu a na magistru ještě dál. Nakonec jsem stihla na bakaláři odjet na semestr do Španělska a čas dál letěl a přicházel termín přihlášek. Nejprve jsem chtěla jet do Mexika, ale to se doma nesetkalo s velkým úspěchem, protože si rodiče mysleli, že je to nebezpečné. Nechtěla jsem je zklamat, tak jsem tedy přemýšlela nad jinou destinací. Tou dobou jsem měla super buddíka z Austrálie, tak jsem si říkala, tyjooo to fakt nezní špatně, kdybych odjela do Austrálie. Splnilo by to můj požadavek – odjet někam dál a v Austrálii jsem ještě nebyla. Rodiče už byli s mojí volbou spokojenější, ale sama bych to finančně špatně zvládala, a rodiče by mi museli penězi hodně vypomoci. Mamka prohlásila „no lepší než Mexiko a hold nová kuchyně by musela počkat“. Tohle jsem taky nechtěla, proto jsem hledala dál. Znám hodně lidí, kteří už dřív studovali na Taiwanu, tak k tomu museli mít nějaký důvod. Vygooglila jsem Taiwan a viděla jsme nádherné obrázky, dočetla jsem se, že je podobně drahý (spíš levný) jako ČR, volba tedy padla na Taiwan. Abych se mohla ještě více těšit, našla jsem si školu v Kaohsiungu, která má přímo v kampusu pláž. A potom uplynulo ještě trochu času a byla jsem tady.
Fotky nelhaly a kampus je naprosto nádherný a pláž tady opravdu je. Skvělé jsou hodiny tělocviku, při kterých škola využívá výhody vlastní pláže, takže chodím na hodiny windsurfingu a paddle boardu.
Je to super až na to, že se teď docela ochladilo (na 20 °C) a je mi fakt zima, když musím vlézt do moře. Budovy školy jsou roztroušené v kopci, chození na začátku semestru v 33 stupních nebyla zrovna procházka růžovým sadem, ale tenhle problém jednoduše vyřešil skútr. Jezdit na skútru je fakt sranda a dost mě to baví. Ze začátku jsem se hodně bála, ale už jsem se ostřílela a někdy jezdíme na skútru ve třech nebo ve dvou a s obřím kufrem, tak začínám zapadat mezi místní.
Předměty jsou vesměs docela v pohodě, hodně se pracuje ve skupinách na různých projektech. Hodiny jsou vždy v tří hodinovém bloku. V česku bych se asi zbláznila nudou, ale tady učitelé vedou hodiny zábavnější formou, více nás zapojují do výuky a hodinu rozdělí na několik částí, takže to ve výsledku uteče relativně rychle. Hodně času mi zabírá čínština, na kterou mám hromadu úkolů a když začínáme novou lekci, připadám si jako v první třídě, kdy jsem se učila psát a museli jsme několikrát napsat každé písmenko. Teď je to skoro stejné s tím rozdílem, že píšu čínské znaky.
Snažím se udělat všechny úkoly přes týden, abych mohla o víkendu cestovat a objevovat krásy Taiwanu. Na to jak je Taiwan malý (poloviční rozloha ČR), má úplně všechno. Nádherné hory, je tady více než 100 vrcholů vyšších než 3000 m n.m. a nejvyšší vrchol má těsně pod 4 tis. Měla jsem šanci jet na hiking výlet do hor a bylo to určitě nejhezčí místo na Taiwanu a možná i celkově, kde jsem kdy v mém životě byla. Druhý den výletu jsme vstávali ve 3:30, abychom stihli východ Slunce na jednom z vrcholků a musím říct, že to bylo naprosto dech beroucí.
Další částí Taiwanu je úžasné pobřeží, kde se dají najít pláže s tyrkysovou vodou a bílým pískem. Kousek od Kaohsiungu je ostrůvek, kde se dá šnorchlovat s vodními želvami. Nejsou to žádní drobečci a viděla jsem několik želv, které měly alespoň 1 metr na délku.
Z přírodních krás to není všechno, nachází se zde několik skvělých vodopádů, kde se dá koupat a člověk má pro sebe vlastní bazén v přírodě. Je to zkrátka naprostý ráj. Taky horké prameny nejsou žádná výjimka. Díky skútru se dá hodně a jednoduše cestovat okolo Kaohsiungu. Jsem ráda, že jsem na začátku semestru investovala do kempovacího vybavení, protože bych nikdy neřekla, že na Taiwanu budu tak často kempovat. Jela jsem na jeden velký road trip na začátku semestru. A někdy vezmeme skútr, stan a jedeme někam na víkend.
Malý upgrade informací. Akorát jsem se vrátila ze stopovacího víkendu, v rámci kterého jsme si dali za cíl nejsevernější a nejvýchodnější místo Taiwanu a taky malou vesničku Jiufen. Víkend to byl naprosto šílený. Stalo se toho tolik, že to ještě dlouho budu zpracovávat. Díky stopování jsem nahlédla více do místní kultury a všichni jsou naprosto úžasní, obětaví, snaží se co nejvíce pomoci, prostě se srdcem na správném místě. Víkend byl tak šílený, že jsme během jednoho dne měli málem autonehodu, protože řidič používal telefon a nedával moc pozor a na druhé straně jsme dostali pozvání na večeři. Náš druhý řidič, kterého jsme stopli se jmenoval Charlie a tenhle Charlie nás pozval na večeři. My jsme si mysleli, že to bude jen neformální večeře u něj doma, ale ukázalo se, že jsme se velice spletli. Dorazili jsme do luxusního resortu, kde nám otevírali dveře od auta a málem nás nosili na rukou. Připadali jsme si jako Alenka v říši divů a hotel ve kterém jsme byly se jenom blýskal. Dorazili jsme ke stolu a nejdříve přišla švagrová s dětmi, potom rodiče, sestra, teta, babička, bratranec, který právě přiletěl z USA… Sešla se nakonec snad celá rodina. Všichni nás přijali úplně v pohodě a pro nás tahle situace byla naprosto nepochopitelná. Charlie nás znal zhruba 3 hodiny, nepamatoval si naše jména a přijal nás jako hosty na rodinné večeři. Večeře byla minimálně o 6 chodech a raději si nechci ani představit, kolik to stálo. Večer jsme zakončili stanováním v kampusu školy a další den jsme vyrazili znovu na cestu. Potkali jsme tak milé lidi, že jim nevadilo, když si kvůli nám zajeli, kupovali nám jídlo, pití, i když jsme odmítali, aby za nás platili. Byla jsem naprosto ohromená. Nakonec jsme najeli cca 900 km, stopli 8 aut, nejdéle jsme čekali cca 20 minut, dostali jsme 9x něco k jídlu nebo pití a 1x přístřešek na spaní. Taiwanci jsou opravdu úžasní a jsem hrozně ráda, že jsem si vyzkoušela stopování, protože jsem měla mnohem větší šanci nahlédnout do místní kultury, než kdybych jela autobusem.
Škola mi umožnila se zapojit do týmu dračích lodí. Kdo mě zná víc, tak ví, že jsem poslední dobou opravdu moc nesportovala a naposledy jsem chodila na povinné hodiny tělocviku a hodiny baletu. Využila jsem šance a přidala jsem se do týmu a zapojila jsem se více do sportovních aktivit. Být součástí skvělého týmu a vědět, že nemůžu polevit, protože nechci potopit celý tým bylo naprosto vyčerpávající, ale zároveň neuvěřitelně pozitivní a nabíjející. Soutěž dračích lodí byla v listopadu a určitě pro mne bude jeden z nejsilnějších zážitků to, když jsem dostala svoji první medaili v životě (nepočítám ty čokoládové, které jsem vždy hned snědla).
Aby to nebylo všechno jenom pozitivní, tak tady jsou mínusy. Zvířata jsou všude, hromada opic okupuje náš kampus a jsou to hrozné mrchy. Když vidí, že člověk nese jídlo, nebo jenom plastovou tašku (s největší pravděpodobností tam je jídlo), tak to hned všechno berou a nejsou vůbec mírumilovné a dost nahání strach. Mimo jiné jsem už viděla pár hadů a v kampusu jsou všude cedule, pozor jedovatí hadi! Tohle se mi opravdu nelíbí. Nejmenší starost mi dělají mravenci a malé ještěrky, které máme v pokoji. Občas vidím šváby v kuchyni a někde na ulici, ale na to jsem si už taky zvykla. Další věc, co mi tu chybí, je české jídlo nebo spíš jídlo, které bych si mohla uvařit. V kuchyni se šváby se mi to moc vařit nechce. Taky to neulehčuje fakt, že všechny mléčné výrobky jsou děsně drahé, protože tady nechovají asi žádné krávy na mléko. A skoro všechno je smažené a tak to chutná stejně, jenom se střídá rýže a nudle. Naštěstí ovoce tady mají naprosto výborné a nikdy jsem nejedla lepší mango. Na co si teda moc nezvyknu je absence mýdla a toaletního papíru. Ve škole, i kdekoliv jinde na veřejných záchodech, je sakra velká výjimka, když tam je toaletní papír a mýdlo. Tohle jsou nakonec všechno jenom maličkosti a nejvíc mi všichni hrozně moc chybíte.
Abych to shrnula, z Taiwanu jsem naprosto nadšená, stále tady existuje mnoho míst a věcí, které bych ráda navštívila, viděla a vyzkoušela. Všechno to nestihnu a určitě se budu chtít jednou vrátit a navštívit svá srdcová místa. Zrovna je po Vánocích, které se tady neslaví a jediná výhoda je, že Štědrý den tento rok vyšel na neděli a nemuseli jsme jít do školy. Vánoce jsem slavila společně se zahraničními studenty, tak to bylo moc super a určitě nezapomenu na koupání v moři na Štědrý den a jezení bramborového salátu hůlkami. Nejhorší ale bylo 25. Tento den mám spojený s nic neděláním, užíváním si pohody s rodinnou a skvělou domácí snídaní, ale tady jsem měla budíka na 8 ranní a hurá do školy. Čas letí neuvěřitelně rychle a zbývá mi už jenom měsíc do odjezdu domů. Po zkouškách jsem si naplánovala měsíc cestování po jihovýchodní Asii. Nejspíš pojedu do Kambodži, Vietnamu a taky mě neuvěřitelně lákají Filipíny. Uvidím, kam mě to nakonec zavane. Mám se na co těšit, ale nejdřív musím zvládnout všechny zkoušky a dokončit semestrální projekty. Pomalu začínají odjíždět někteří kamarádi a musím uznat, že mi budou opravdu moc chybět, ale tohle je úděl studia v zahraničí. Na jednu stranu mi strašně moc chybí rodina a kamarádi a nejraději bych někdy byla doma, ale na druhou stranu jsem tady poznala skvělé kamarády, které bych si nejraději vzala s sebou domů.
Pája Tesaříková