Výprava za společným prázdninovým ISC dobrodružstvím začala v pátek odpoledne na Hlavním nádraží, kde jsme se v neskutečně velkém počtu sešli, abychom společně vyrazili vlakem směr Křivoklát. Když jsme se dostali do cílové destinace, čekal nás luxusní odvoz zavazadel a my se tím pádem mohli vydat na hodinovou cestu do kempu bez jakékoliv zátěže. Cestou jsme narazili na prímovní hospůdku sousedící se sámoškou, tak jsme se rozhodli na místě počkat na skupinku, která jela vlakem až po nás. Řádně posilněni jsme se pak vydali do kempu, kam už to bylo skoro co by kamenem dohodil.
Postavili jsme stany, a protože už byl večer, jediným bodem programu byla večeře a veselení se v hospůdce v kempu, kde jsme našli perfektní útočiště pro zbytek dne.
Druhý den ráno jsme se zabalili, proběhlo logisticky náročné přesunování vozů s věcmi a pak už nám nic nebránilo v tom, vydat se na vlny řeky Berounky. Bylo nás celkem 19 lodí (z nichž jedna byla pro 3 osoby), což je takový počet, že už ani to společné soulodění nebylo prakticky proveditelné. A tak jsme se roztrhali na více skupinek a den na vodě strávili porůznu.
Později odpoledně jsme se ovšem všichni sešli v kempu pod jezem u Račic a to beze ztrát. I utopené ISC tričko Elišky si k nám nakonec po vodě našlo cestu zpět. Potom, co jsme postavili stany a prozkoumali okolí, jsme se postupně navečeřeli v místním kiosku.
Za připomenutí stojí výborné berounské pivo Medvěd, které večer teklo proudem a kempový kiosek přetáhl avizovanou zavíračku o několik hodin. Večer zakončil táborák s živou hudbou a jelikož nehrozila žádná zima a nebe bylo bez mráčků a plné hvězd, někteří se pak odhodlali ke spánku pod širým nebem.
V neděli ráno jsme se po poněkud pomalejším startu a přes zmatky při osedlávání a počítání lodí přeci jen nalodili a vypluli vstříc dalšímu horkému dni. K naší výpravě se připojil i náhodný kytarista z předešlé noci, který se nás držel až do konce celé expedice (a dokonce je zachycen i na skupinovém fotu). Počasí se rozhodlo útočit na teplotní rekordy, a to se na nás začalo projevovat postupným červenáním a u některých až rudnutím. Pro ochlazení v letním parnu jsme naštěstí u sebe měli veškerou soudobou techniku – vodními pistolkami počínaje, chlazenými nápoji pokračuje a pleskanci pádel do vody konče. A komu to nestačilo, mohl si ve splouvané bystřině zaplavat. Koneckonců vzhledem k olejnatosti úseku nehrozilo, že by nešťastný plavec nedostihl svou loď, spíše naopak, kdyby se snažil, mohl by ji uplavat.
Na nedělní oběd jsme se rozhodli zajet do Nižboru, jednak proto, že je to malebná obec se zámkem a kostelem, ale hlavně proto, že jsme už fakt měli hlad a nic jiného cestou nebylo. Části strávníků se podařilo nacpat se do místní vyhlášené restaurace ve vagonu, pro ty méně šťastné se našla friťáková hospůdka se zahrádkou u hlavní silnice. Co by to bylo za vodu, kdyby k obědu nebyl smažák!
Během etapy jsme jeden jez přenesli, druhý přetáhli a hlavně jsme to skoro celé museli odpádlovat, protože pokud voda zrovna někam tekla, tak to snad bylo v opačném směru, než se nám hodilo. Bylo to sice vyčerpávající, ale nás něco takového nemůže rozházet! A tak jsme se v podvečer všichni spokojeně vylodili v Berouně, pořídili si hromadnou fotku, vrátili lodě a odjeli zpět do reality všedních dní.
Velké díky organizačnímu týmu Pája&Pája&Pája! Byla to fakt paráda!