Stopem do Štětína a.k.a. Chlebáci v Berlíně

ISC parťáci, aktivní členové, si dali závod dvojic ve stopování do Štětína přes Velikonoční svátky. A toto je příběh týmu Chlebáci.

Domčův pohled: V pátek jsme se vydali časně ráno na stopování. Slunce bylo ještě za obzorem. Začalo to úžasně. Hned první metro nám díky našemu stopu zastavilo a jeli jsme z Ípáku hezky do Střížkova.

 

Ve Střížkově jsme se prošli skrz část Prahy, o které bych neřekl, že je to část Prahy, neb to tam vypadalo jako na vesnici. Naštěstí to netrvalo dlouho, a když jsme prošli touto částí, kde všude byly postery, že postrádají psi, tak jsme se konečně vyškrábali k benzínce, u které jsme s ladností atletů přeskočili plot.

Pak už však hrůzostrašnost začala. Začali jsme totiž stopovat. Každý se na nás koukal s pobavením či s pohoršením a dělali na nás posunky, které se nedají ani popsat. Po zhruba 30ti dlouhých minutách nás však zachránil úžasný pár. My jako krásní Chlebáci jsme naskočili do auta, avšak pan řidič, když to viděl, vzal fofrklacky a utekl do benzínky.

Tento akt vedl k tomu, že jsme se hned skamarádili s jeho paní, neb mým dokonalým kecům a Speedyho rychlé mluvě nemohla utéci. Ty fofrklacky navíc byly její (ale to na její úprk jistě nemělo takový vliv). Po chvíli už byla tak s naší kompanií smířená, že se nebála nám vyhubovat za to, jak pozdě vyjíždíme a že tento závod nemůžeme vyhrát.

Nakonec se však pán vrátil a rychlostí cca 200km/h jsme se vydali do Drážďan. Avšak byla to taková rychlost, že jsme se najednou místo v Drážďanech, objevili na hraničním přechodu v Petrovicích.

Bylo to dobré z toho důvodu, že jsme se najedli. Bylo to hloupé z toho důvodu, že jsme tam nemohli sehnat další stopovací spoj. Ani jiný dopravní spoj. Nikdy nejezděte do Petrovic. NIC TAM krom dutyfree shopu NENÍ.

A tak poté, co jsem byl přinucen Speedym stopovat druhým směrem, jsme se rozhodli, že to v Petrovicích nedáme a šli jsme na dálnici.

Musím vám však říct, že se na dálnici moc stopovat nedá, když tam jede jedno auto za den. A tak jsme se od sjezdu na dálnici vydali do Ústí na benzínku. Odhodlali jsme se k 20 km pochodu skrz úžasnou Českou krajinu, kde se silnice klikatila ničím. Naštěstí nás v polovině cesty zachránil potok zeleného piva a parkoviště motorek, takže jsme náš pochod k benzínce dali.

Na benzínce nám hned zastavil Jirka z Malty a vzal nás do Drážďan, kde nás uvítali mí kamarádi z Erasmu, a to pivem a… druhým pivem. A rozhodli jsme se vzdát stopování.

Poté už stačilo jen nastoupit na Flixbus a jet směr Štětín, kdyby však Flixbus neměl zpoždění 2 hodiny. Což mělo za následek dvě věci: Měli jsme výborný kebab v Drážďanech a nemohli jsme ani při ohybu času stihnout přestup v Berlíně

Sobota

Bylo asi tak 0:10, když jsme právě dojeli do Berlína. Speedymu Flixbus řekl, abychom si našli hotel, že nám ho zaplatí. A tak jsme se rozhodli, že nadzemkou pojedeme do takové části Berlína, kde jsou alespoň nějaké hotely (tam, kde jsme zastavili, nebyl ani jeden dle google maps).

V nadzemce to bylo velice nepřehledné, díky tomu jsme vyrazili bez jízdenek. Naštěstí po jedné zastávce si Speedy všiml, že vedle byl revizor a tak jsme vyběhli ven. On se naštěstí rozběhl ven také a my jsme udělali výkrut a přemet a najednou jsme byli zpět vevnitř a on venku smutně stál a koukal na zavřené dveře a my drandili směr hotely.

Hotely však byly zklamání. Z jednoho nás vyhodili, v druhém byl nekompetentní personál a v třetím stála noc 10000,-, i když bychom tam vlastně byli jen 5 hodin a to nám ani nenabídli žádnou dámskou společnost, což by cenově spíž asi odpovídalo. Tak jsme se po překročení českého bezdomovce, co spal na hlavním bulváru uprostřed chodníku, vydali přímo do náruče 24/7 Mc’Dolan.

V Mc’Dolanovi však pomalu, při Speedyho spotřebě coly, docházela cola a tak jsme šli do města. Avšak uvnitř Berlína je prales bez osvětlení. Tudíž jsme se se Speedym vydali skrz temný les bez bezdomovců k Branderburské bráně. Cestou jsme uctili památku Sovětských vojáků a prošli se po zaprášeným parku k bráně. K Branderburské bráně jsme se dostali hezky v 4:15. A protože jsme chleby úžasní a šíkovní a krásní a boží (a Speedy je taky fajn), tak jsme si dali fotošou.

Po úžasné fotošou jsme se vydali zapálit Reichstag, stejně jako hořel v minulosti. Avšak při zapalování pochodní se rozžehl motor dodávky, ze které nás říšští vojáci začali sledovat (PS: a to ta dodávka měla poznávací značku „B*RN0769“ a to se pak jeden lekne.). Naštěstí se začalo rozednívat, a tak jsme se za křiku ptáků opět ztratili v tom lese.

V lese se objevil najednou den (plně osvětlená silnice) a na jeho konci TIERGARTEN kruháč, jenž nám poskytl úkryt před tmou. Speedy tam usnul a já promikrospánkoval.

Po hodině se začalo rozednívat a my začali všude v tom lese bez bezdomovců vidět bezdomovce, kteří akorát nebyli vidět, a najednou začali i smrdět. Proto jsme se tak hezky s nohama na ramenou dostali zpět do Mc´Dolana. V Mc´Dolanovi jsme dokončili čekání na bus v 9:00. Vydali jsme se na zastávku, kde jsme po chvíli našli onen bus, a jeli jsme směr Štětín.

Spánek v busu

Štětín je hezké město. Když jsme dorazili plni elánu, začali jsme si ho hezky procházet. Po nějaké době jsme narazili na naše kamarády, kteří nám hned poskytly ubytování v apartmá. (Teda ne hned, neb mají hróóóóózně dlouhé vedení, i když věděli, že když má člověk v nohách 50 km a přes noc nespal, že bude potřebovat trochu spánku.)

Po probuzení jsme se vydali najít Soplici a projít si náplavku. Cestou zpět na ubytování jsem měl pierogi … mňam.  Na ubytování jsme pak lehce uvolnili atmosféru s pomocí Soplice. A to tak, že jsme, i přes svou únavu, začali klikovat.

Neděle

Nastoupili jsme v 10:00 do Flixbusu… Spánek, spánek, trochu přesunu z busu do busu, spánek, spánek, spánek. Vystoupili jsme v 18:00 v Praze…

Domča

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *