Každý si tento název jistě přeloží. “Večeře potmě”. Ale proč vlastně, k čemu to je? Jde o přiblížení života nevidomých. Jaké to je dojít do správné místnosti, najíst se, seznamovat se s novými lidmi, důvěřovat ostatním? Vše zmíněné jsme si vyzkoušeli 10. 12. 2017 od 19:00. Přišlo dokonce 12 účastníků, což bylo neskutečné. Byly jsme překvapené, kolik lidí svět nevidomých zajímá.
Začali jsme tím, že jsme se sešli v ISC Point (R304). Zúčastnění si zavázali oči a šli jsme do B305 (což je místnost hned vedle Pointu). Jenomže, když je člověk nevidomý, tak se lehce ztratí. Zvlášť, když ještě nemá moc praxe. Vyšli jsme tedy z Pointu, doprava přes hlavní schodiště, po schodech o patro výš, poté směrem k R404, vedlejším schodištěm o patro níž a tam jsme konečně našli místnost B305. Nebyla to snadná cesta, ale přinejmenším jsme byli atrakcí pro ostatní.
Když jsme došli do B305, usadili jsme se v části, kde se dá pohodlně odpočívat. Přišel čas poslechnout si příběh, který pro nás připravila Míša Petříková a který, nutno říct, byl velice dojemný a působivý. Byl o životě nevidomého chlapce. O tom, jak se stal nevidomým a potřeboval překonat překážky, jako jsou cesta do školy, najít správnou učebnu, sejít se s kamarády na večeři. Pro nás, kteří dokážeme přečíst tento článek, jsou tyto úkoly snadné. Všichni tento příběh tiše poslouchali a vžívali se do role chlapce.
Po příběhu jsme se usadili ke stolu a začali večeřet. Měli jsme rýži se zeleninovou směsí a poté dezert (perník, jogurt a ovoce). Někteří se do jídla pustili po hlavě, pro někoho to byla trapná situace, jelikož nevěděli, zda se nepokecali, či neupustili nějaký ten drobek na stůl. Všichni samozřejmě utrousili spoustu drobků.
Po večeři jsme si dali lehkou rozcvičku, poté se opět uvelebili v odpočinkové části a sundali si šátky. Účastníci mezi sebou sdíleli jejich zkušenosti a pocity. Například, že moc necítili chuť jídla, jelikož ho neviděli, nebo si mysleli, že měli velkou porci jídla, přitom měli naopak menší, než je zvykem. Někteří už měli zkušenosti z Neviditelné výstavy, kde měli simulaci pouličních zvuků, takže se lépe dokázali vžít do příběhu, a to konkrétně jak jel chlapec do školy.
Byla to zkouška i pro organizátory. Můj hlavní poznatek je, že lidem s tímto znevýhodněním je potřeba VŠECHNO vysvětlovat a barvitě říkat, co se okolo nich děje. Není to žádný objev, každému je jasné, že je potřeba jim vše vysvětlovat. Když vám však řeknu, že máte před sebou dveře a nebo řeknu dvoukřídlé vyřezávané dveře, které mají velkou kovovou kliku jako na zámku, tak to jsou dvě různé představy.
Nevidomé nemusíme brát jako nemocné, to je jasné. To nebylo cílem Dinner in the dark. Cílem bylo uvědomění si, že jen občas potřebují pomoc k nalezení té správné cesty.
Eliška Beránková