Ze zahraničí: Marek v Litvě

Ahoj Parťáci,

vycestoval jsem do Litvy, pracovně, na 2 týdny. Dorazil jsem jak jinak než v onom stylovém růžovém triku Study Abroad Fair. Brzy jsem pochopil, že kvalitní zimní bunda v těchto krajinách není úplně špatnou investicí 🙂 Od této pobaltské země s třikrát nižší hustotou zalidnění jsem si sliboval, že bude rájem klidu s patrným rázem hlasu přírody.

I see skies of blue and clouds of white …  Louis Armstrong – What a wonderful world 🙂

Tato představa vzala velmi brzy za své. Byl jsem ubytován zřejmě u nejvytíženější tříúrovňové křižovatky v zemi s nádherným urbanistickým kouřovým zátiším a konturami komínů uhelné elektrárny.
Moje studentská dobrodružná nátura mě skrze vilniuský Sherwood zavedla do místního Fizikos Institutas, kde mi sám vedoucí ústavu věnoval mimořádnou pozornost a dostalo se mi i ujištění, že v areálu disponují sověty vybudovaným protijaderným krytem. Inu, bezpečněji jsem se nikdy necítil a o bezpečnost by nám mělo jít především.
Překvapivých technologických počinů v areálu bylo více. O jisté úrovni místní technicky smýšlející komunity vypovídá také netradiční umístění dvoudílných vstupních dveří v druhém patře budovy, viz obrázek. Důvod je prostý. Jistě jste někdy stěhovali piano. Tak tady se čas od času stěhují optické stoly či jiné systémy.

More doors, more Lithuania!

Místností, kde srdce každého technicky smýšlejícího jedince zaplesalo, pak byla jídelna. Nejenže v ní výborně vařili, ale navíc k harmonii smyslů zde přispěly umělecky pojaté malby znázorňující princip parního stroje či RC obvod.

Pro fyziku v místní jídelně dýchají i zdi!

Společenský ráz služební cesty byl zachráněn, jakmile jsem zjistil, že v nejbližším marketu prodávají Krušovice. Příjemných střetů s českou kulturou bylo však více. Velmi mě potěšilo vidět mladou generaci litevských hokejistů trénujících na kluzišti uprostřed nákupního centra, v těsné blízkosti mnoha restauračních zařízení. Samotná myšlenka přechodu od konzumu k pohybu mi přijde velmi inspirativní. U konzumu bych se rád pozastavil, milovníci kebabu z ISC zde také nepřijdou zkrátka. Prodejnami kebabu se to ve Vilniusu jen hemží, viz obrázek.

In Lithuania, always will be h´ockey!

With kebab, we conquer the world!

Slzám do očí jsem se málem neubránil při vzpomínce na rodný kraj. Tuto vzpomínku způsobila obsluha první navštívené restaurace, ve které mi přinesli vychlazený Primátor černý 13 stupňů. Taktéž jsem měl to štěstí se potkat při jedné předvánoční charitativní akci s vřelými zástupci Velvyslanectví ČR ve Vilniusu. Nabízený panák Becherovky a česká Frankfurtská polévka se daly jen těžko odmítnout. Co víc si přát?
Snad jen moci poznat místní kulturu hlouběji a odstranit jazykové bariéry. Litevština s lotyštinou patří do samostatné skupiny baltských jazyků. Jedná se zcela jistě o jazyk zajímavý, melodický (viz níže PS), všem následovníkům bych doporučil oprášit před výjezdem výrazy Alus (Pivo), Ačiu (Díky) a Tu graži (Jsi krásná). Celému ISCéčku zasílám pozdrav od hradu Trakai, symbolu litevské státnosti a někdejšího hlavního sídla velkovévodství litevského. A už se těším za vámi do Prahy 🙂

Pozdrav od hradu Trakai. (Fotka byla pořízena v neděli, od té doby se počasí s každou hodinou rapidně zhoršuje. Napadl sníh. Hodně sněhu. Z chodníků je kluziště. A ta zima. Kolegové varovali, že může být i -30. Když přihlédnu ke spolehlivosti místní hromadné dopravy, začínám mít obavy, že se do Prahy, do Dejvic, na Masarykovu kolej, do ISC Pointu, vydám až na jaře.)

Languages & Activities vložka:
Litevština je vhodná na tancování…
Tři ženy jely poprvé do Vilniusu. Po návratu se podělily o svoje zážitky s místním přítelem:
– Litevština je taková melodická, úplně jako tanec…
– Proč?
– Protože v každém autobuse a trolejbuse pasažéři na každé zastávce opakují: „Lipsi, lipsi, čia-čia-čia“…
„Lipsi, lipsi, čia-čia-čia“ – nejde o názvy tanců, ale o zkrácený tvar věty „ar Jūs lipsite čia?“ (Vystupujete tady?)
Viz http://lingvo.info/cs/lingvopedia/lithuanian

Marek S.

Dinner in the dark

Každý si tento název jistě přeloží. „Večeře potmě“. Ale proč vlastně, k čemu to je? Jde o přiblížení života nevidomých. Jaké to je dojít do správné místnosti, najíst se, seznamovat se s novými lidmi, důvěřovat ostatním? Vše zmíněné jsme si vyzkoušeli 10. 12. 2017 od 19:00. Přišlo dokonce 12 účastníků, což bylo neskutečné. Byly jsme překvapené, kolik lidí svět nevidomých zajímá.

Začali jsme tím, že jsme se sešli v ISC Point (R304). Zúčastnění si zavázali oči a šli jsme do B305 (což je místnost hned vedle Pointu). Jenomže, když je člověk nevidomý, tak se lehce ztratí. Zvlášť, když ještě nemá moc praxe. Vyšli jsme tedy z Pointu, doprava přes hlavní schodiště, po schodech o patro výš, poté směrem k R404, vedlejším schodištěm o patro níž a tam jsme konečně našli místnost B305. Nebyla to snadná cesta, ale přinejmenším jsme byli atrakcí pro ostatní.

Když jsme došli do B305, usadili jsme se v části, kde se dá pohodlně odpočívat. Přišel čas poslechnout si příběh, který pro nás připravila Míša Petříková a který, nutno říct, byl velice dojemný a působivý. Byl o životě nevidomého chlapce. O tom, jak se stal nevidomým a potřeboval překonat překážky, jako jsou cesta do školy, najít správnou učebnu, sejít se s kamarády na večeři. Pro nás, kteří dokážeme přečíst tento článek, jsou tyto úkoly snadné. Všichni tento příběh tiše poslouchali a vžívali se do role chlapce.

Po příběhu jsme se usadili ke stolu a začali večeřet. Měli jsme rýži se zeleninovou směsí a poté dezert (perník, jogurt a ovoce). Někteří se do jídla pustili po hlavě, pro někoho to byla trapná situace, jelikož nevěděli, zda se nepokecali, či neupustili nějaký ten drobek na stůl. Všichni samozřejmě utrousili spoustu drobků.

Po večeři jsme si dali lehkou rozcvičku, poté se opět uvelebili v odpočinkové části a sundali si šátky. Účastníci mezi sebou sdíleli jejich zkušenosti a pocity. Například, že moc necítili chuť jídla, jelikož ho neviděli, nebo si mysleli, že měli velkou porci jídla, přitom měli naopak menší, než je zvykem. Někteří už měli zkušenosti z Neviditelné výstavy, kde měli simulaci pouličních zvuků, takže se lépe dokázali vžít do příběhu, a to konkrétně jak jel chlapec do školy.

Byla to zkouška i pro organizátory. Můj hlavní poznatek je, že lidem s tímto znevýhodněním je potřeba VŠECHNO vysvětlovat a barvitě říkat, co se okolo nich děje. Není to žádný objev, každému je jasné, že je potřeba jim vše vysvětlovat. Když vám však řeknu, že máte před sebou dveře a nebo řeknu dvoukřídlé vyřezávané dveře, které mají velkou kovovou kliku jako na zámku, tak to jsou dvě různé představy.

Nevidomé nemusíme brát jako nemocné, to je jasné. To nebylo cílem Dinner in the dark. Cílem bylo uvědomění si, že jen občas potřebují pomoc k nalezení té správné cesty.

Eliška Beránková

Ze zahraničí: Pája na Sibiři

Здравствуйте,

vzpomínám si, když jsme se v ISC snažili za pomoci různých akcí zbourat zažitou myšlenku toho, že exchange je pouze o užívání si a utrácení stipendia od ČVUTu. Již v začátku vás upozorním na to, že tento článek ke zbourání tohoto předsudku rozhodně nenapomůže, právě naopak.

S Ruskem jsem koketovala už na jaře, kdy jsem se vydala do Petrohradu na kurz s BESTem. Tento zážitek byl pro mě natolik stresující, že jsem se ho snažila radši rychle vytěsnit a nějakej exchange jsem si vlastně ani nepřipouštěla, jelikož moje zkušenost z Ruska po tomto kurzu byla hodně rozmazaná. Vystihnou ji pouze dvě slova – vodka a kanystr. Avšak konec léta se nezadržitelně blížil a mě poléval pot.

Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu a brát to s humorem, ostatně s humorem jsem také podávala přihlášku. Když na mě ale na facebooku vyskočilo nějaké meme s rádoby vtipným obrázkem “meanwhile in Russia”, můj smích se pomalu, ale jistě, měnil v hysterický pláč.

První dny v Tomsku, což je město uprostřed Sibiře s polovinou obyvatel, co v Praze, byly poněkud hektické. Před odjezdem jsem se snažila pochytit něco málo z ruského jazyka v domnění, že v Rusku trochu anglicky umět budou. Také mě uklidňovala hláška z filmu Kolja, že každý Čech přeci rusky umí. Tak tohle byl sakra omyl. V Rusku anglicky neumí a češtině tu také nikdo nerozuměl. Rychle jsem ale zjistila, že když náhodně změním pár písmenek v českých slovech a přidám svůj drsný přízvuk, který jsem pochytila během vyrůstání v Ústeckém kraji, tak to nakonec tak hrozné není a minimálně kafe s sebou si objednat dokážu.

S mými prvními dny se pojí také neodmyslitelná byrokracie. Jestli jsem si někdy myslela, že je to u nás na pendrek, tak jsem se hluboce zmýlila. I když jsem měla veškerá vyšetření z Čech, musela jsem podstoupit to samé v Rusku, jelikož na čem tu nestojí kulaté razítko s jejich orlicí, jako by neexistovalo. Putovala jsem od dveří ke dveřím, od bábušky k bábušce, od papíru k papíru. Tomsk je město studentů a bábušek, nic mezi tu zkrátka neexistuje. Nejvíce mi v hlavě utkvěl asi rentgen plic. I když tuto sféru medicínských přístrojů studuji, ani ve snu by mě nenapadlo, že se nacházím v RTG místnosti. Proto mé chování bylo značně zpomalené. V každé místnosti bylo nutné si něco svléknout, já ale vážně neměla tušení, čeho se jednotlivá vyšetření týkají, tak jsem nakonec v každé místnosti skončila téměř nahá. Mé první zprávy domů zněly asi takto „Neustále podepisuji nějaké dokumenty v ruštině a svlékám se.“

Hned v druhém týdnu se mi naskytla možnost vydat se do pohoří Altaj se skupinou Čechů. Altaj je blízko…říkali. V Rusku jsou normální silnice…říkali. Musíš jet s námi, Pájo…řikali. Já blbá si totiž ještě pár dnů před odjezdem vystála tu dvou hodinovou frontu na magistrátu a nechala si jako jediná udělat mezinárodní řidičák, takže jsem vlastně musela jet s nimi. Kdo mě zná tak ví, že moc řídit neumím a kdo mě nezná, si to minimálně myslí.

Na ruské poměry se Altaj zdál opravdu blízko, avšak ve finále se z toho vyklubala cesta jak do Chorvatska. Snažím se najít slovo pro ruské silnice, ale je to zkrátka jen past vedle pasti. No nakonec se z času stráveném v panenské přírodě stal začátek nádherného dobrodružství a krásného přátelství, které jsme si s místními Čechy vybudovali.

Letní dny trvaly ještě asi tak týden, podzim se tu nějak zcela vynechal a přišla zima. Zima, zima, zima, zima (panebože teď jsem si uvědomila, že kalendářně zima ještě není!).

Vůbec netuším, jak v Rusku odlišují zimu dle teplot. Ono je hrozně snadné říct, že je zima, když je tu – 15 stupňů, ale jaký je pak sakra výraz pro teploty okolo – 40?! V takových zimách začne člověk přemýšlet úplně jinak. Sníh, sníh, sníh, kavárna! sníh, sníh, sníh. Ze začátku mi bylo hrozně divné, proč právě tady ty kavárny tolik frčí a jsou doslova na každých 100 metrech, ale v zimě je to zkrátka váš jediný cíl!

A teď ke zbourání stereotypů o Rusku. Když jsem sem jela, měla jsem dost šílenou představu o tom, že Rusko je jen vodka, gopnici, boršč, Putin, … ale ono to tak není. Popravdě, je to spíš vodka, vodka, vodka, adidas, Putin, vodka, medvědi, bábušky, ještě více bábušek, špatnej ruskej rap, Lady, vodka, Lady, vodka, adidas a slunečnicový semínka.

Nikdy bych nečekala, že se mi Rusko dostane tak rychle pod kůži. Rusko můžete buď zcela nenávidět, jelikož je tu k tomu mnoho aspektů, anebo si ho můžete totálně zamilovat a přivlastnit si trochu pýchy, kterou v sobě Rusové hrdě nosí. Jsem hrozně vděčná za to, že mám možnost povídat si tu s místními o jejich pohledu na svět (čtěte Rusko). Prvně jsem opravdu narážela na echt Rusáky, pro které je svět pouze Rusko, oni jsou ti nejlepší a žádné problémy zde nejsou. Při těchto debatách jsem měla tendenci se s nimi hádat a rozmlouvat jim spoustu věcí – rychle jsem zjistila, že to není dobrý nápad. Naštěstí jsem obklopena skvělými lidmi, kteří mají zcela racionální pohled na Rusko a snaží se mi vysvětlit jak ty dobré věci, které dělají Rusy tak pyšnými, tak i ty stinné stránky, které tu neodmyslitelně jsou.

Musím říci, že jsem hrozně překvapená z toho, jak jsou v Rusku, resp. v Tomsku, všichni tak hrozně milí a ochotní. Nikdy se mi nestalo, že bych na nějaký problém byla sama nebo že by se něco nedalo vyřešit. To, že jsou lidi v Tomsku přátelští a milí jsem před pár dny poznala doslova na vlastní kůži. Víte, co je to ruská baňa? To je prosím klasická sauna, akorát se tam mlátíte březovými větvemi a políváte ledovou vodou. Říkala jsem si, že něco takového si nesmím nechat ujít a navštívila jsem místní komplex. Můj první dojem po vstupu byl jediný: „bábušky!“ a dokonce nahé bábušky! Když zmerčily, že jsem cizinka, co je prvně v báni, s radostí se mě ujaly. Byla jsem dosti zmatená, jelikož byly v jasné přesile a já se nemohla bránit. Ručník mi razantně sebraly již v umývárce a v báni se doslova praly o to, která mě těmi větvemi bude mlátit první. Po nekonečných 10 minutách trýznění, kdy si na mě nejspíše vybily také veškeré historické křivdy (i za Poláky), mě vyvedly v apatii ven, polily ledovou vodou, posadily na 10 min na mráz a opakovalo se to nanovo. Nakonec mě umyly, mé „juropské“ mýdlo razantně zavrhly a použily svůj neskutečně smradlavý bahenní peeling. Po dvou hodinách jsem slušně poděkovala a s pocitem jakoby zneužití, jsem odcházela domů.

Občas jsem prý k lidem důvěřivá až moc. Posledně se mnou spolubydlící Týna odmítala mluvit, jelikož jsem opojena dobrou náladou kývla na nabídku dvou Rusů, kteří nás chtěli svézt na kolej. Ona rázně odmítala, avšak já už klukům vybírala muziku v rádiu. Nemohla mě tam s nimi nechat, proto nasedla a když kluci s přehledem přejeli ulici, ve které se naše kolej nachází, její tvář vypadala dosti vyčítavě. Tyto spontánní rozhodnutí mám od té doby již zakázané.

Co se týče toho klišé, že vás exchange změní a že máte odlišný pohled na věci… No, je to tu celé takové zrychlené, přeci jen do Ruska úplně normální lidi nejezdí a komunita zahraničních studentů, kterou tu máme, mě neskutečně dobíjí energií a zastavím se asi až doma v Praze.  Pojí se s tím i otázka toho, proč tu nezůstat na rok. No, vidina toho, že tu zůstanu už jen něco málo přes dva měsíce, mi přijde neúnosná, ale každá párty musí někdy skončit. Moje játra by další půl rok nemusela přežít, ale co mě děsí více, je škola. Místní univerzita je dle žebříčků jedna z těch nejlepších technických v Rusku, bohužel co se týče biomedicínských oborů, je to bída s nouzí. Jeden předmět absolvuji například pouze s Rusáky, u kterých si troufnu říci, že dobrá třetina z nich, neumí sestavit větu v angličtině. Hodina je dále vedena Indy, kteří si zde dělají svoji praxi, ovšem jejich silný přízvuk a celková náplň výuky mi toho zas tolik nepřináší. Další biomedicínský předmět absolvuji pro změnu zcela sama, pouze se svým nervózním učitelem. Ten vždy dobrou hodinu stráví tím, že se snaží obejít licence Matlabu změnou data v nastavení a vrátí nás tak o pět let zpátky. Někdy to zabere a dalších 20 minut je opravdu zajímavých, a někdy si jen tak povídáme o tom, jaká je dneska zima. Ne všechny předměty jsou naštěstí takto kvalitní, avšak státnice bych na takových základech stavět nechtěla.

Musím se ještě podělit o krásný zážitek z místní kavárničky. Jednou, když jsem se tak toulala ulicemi Tomsku a snažila se najít místo, kde se na pár minut ohřeji než zase půjdu zápasit o holý život do té zimy, jsem nalezla kousek Čech. Všude v té nádherné restauraci visely na zdech fotografie z Česka, převážně pak z Prahy, byl tam ovšem i Krumlov a Vysočina. Místní majitel si prý Čechy neskutečně zamiloval a já se sem chodím dobít vždy, když se mi začne trošku stýskat.

A co mě ještě čeká? Mé první Vánoce mimo domov, toho se bojím, ale zároveň vím, že si to tu uděláme příjemné. Z těch větších výletů bych zmínila Taiwan, kde se snad na chvíli ohřeju, jezero Bajkal a Moskvu Transsibiřskou magistrálou na cestě domů. Držte mi palce, ať tu neumrznu, co se týče teplot, bude už jen hůř a hůř. Moc se na vás všechny těším. Together we conquer the world.

Pája Pokošová

Parťák weekend

Jak je již tradicí, i letos jsme se všichni společně vydali na Parťák Weekend. Tentokrát však byl víkend v zákrytu tajemství a nikdo z nás nevěděl, co očekávat. Samotný název Sabotáž však již od prvního pohledu sliboval výbornou akci, o jejímž konání nás průběžně informoval Pan Červený Gauč a webové stránky.

Sešli jsme se společně u karbanátkového krále na hlavním nádraží a konečně se setkali s částí Incognito Special Commando týmu, který měl vše do puntíku připravené. Při jízdě vlakem jsme měli možnost připomenout si některé milníky týkající se ISC či se seznámit s oblíbenými aktivitami některých lidí z týmu. Vítězné týmy mohly následně lovit rybičky.
Příjemnou procházkou jsme se dostali až na ubytování a konečně naplnili svá bříška výtečným gulášem od pana majitele (opravdu byl tak dobrý, že ho stojí za to ho tady zmínit). Po večeři místnost zahalila tma, slyšeli jsme zvuky, ze kterých běhal mráz po zádech, a pak ….to přišlo… APOKALYPSA.
My, jakožto ISC členi, jsme však přežili a čekaly na nás různé úkoly a nástrahy, ve kterých se nesl celý víkend. Museli jsme samozřejmě myslet i na naši fyzičku, o tu se hned ráno pomocí rozcvičky postarala členka komanda Anet. V průběhu sobotního víkendu jsme měli možnost dostat různé komponenty, které zpočátku nedávaly moc smysl, ale večer jsme na to přišli! Sestavili jsme si obvod, který byl poháněn hlínou a kapkou citronu a posílali si zprávy z jedné místnosti do druhé. Neuvěřitelné, pár obvodů nakonec nahradilo prasklou žárovku na pánských záchodech, já tam tedy nebyla, ale povídalo se to 🙂
Večer propuklo společné veselí ve stylu neonových barev, tance a zpěvu. Ráno na nás čekaly tradičně workshopy. Rozdělili jsme se do dvou skupinek a vystřídali jsme se na dvou workshopech. Na jednom jsme se naučili perfektní relaxační masáž pod vedením Saši a na dalším jsme si z přírodních ingrediencí vyrobili kosmetiku, takže troška alchymie. Poté už přišel na řadu oběd, balení, procházka na vlak a pak už domů. Nechtělo se nám hned rozutéct pryč, tak jsme ještě společně poseděli v restauraci Na Pasece.

Karol Vopičková

P.S.: Já vždycky říkala, že bavit se dá i bez alkoholu. Ti, co tam byli vědí, na co narážím. Ti, co ne? Asi se nás účastníků a přeživších apokalypsy musíte zeptat. Ale byla to ta největší sabotáž 🙂