Rubrika: Ze zahraničí

Ahoj ISC (či jiný zbloudilý člověče, jenž jsi narazil na tento blog) rád bych vám popsal jak šílené, pohodové a úžasné je to v Bulharsku, když jste tu na Erasmu.

První dojmy byly takové, že jsem nevěděl, jestli jsem víc na Balkáně (hlavně chováním lidí) či ve Východní Evropě (hlavně dle architektury). A nevím to dodnes.

Lidi tu víc žijou na ulici (tím nemyslím, že je tu víc bezdomovců, ale že lidé klidně sedí venku na zahrádce i v zimě). Řidiči řídí dle citu, i když na rozdíl od Čech tu chodci zastaví vždy (a je jedno kde chce přejít). A starší lidé neumí anglicky moc často, ale naštěstí bulharština je slovanský jazyk takže po smíchání češtiny s mojí ruštinou ze střední se tu dokážu domluvit často i bez angličtiny, i když i s pouhou angličtinou to není zas tak složité. Důležité věci se tu píšou dvojjazyčně/dvojabecedně (jak cyrilicí bulharsky tak latinkou anglicky).

Pokračování textu Erasmus v Булхарску – z pohledu člena ISC

Poloviční Česká Republika, kde je všechno

Hodně lidí se mě ptá, proč jsem si vybrala právě Taiwan (ano vím, správně česky se má psát Tchaj-wan, ale Taiwan je rychlejší na napsání). Už na střední škole jsem se doslechla, že na vysoké škole můžu odjet někam studovat do zahraničí. Předtím než jsem nastoupila na ČVUT jsem zjišťovala, jaké mám možnosti studia v zahraničí. Vymyslela jsem si, že by bylo fajn odjet na bakaláři studovat na evropskou univerzitu a na magistru ještě dál. Nakonec jsem stihla na bakaláři odjet na semestr do Španělska a čas dál letěl a přicházel termín přihlášek. Nejprve jsem chtěla jet do Mexika, ale to se doma nesetkalo s velkým úspěchem, protože si rodiče mysleli, že je to nebezpečné. Nechtěla jsem je zklamat, tak jsem tedy přemýšlela nad jinou destinací. Tou dobou jsem měla super buddíka z Austrálie, tak jsem si říkala, tyjooo to fakt nezní špatně, kdybych odjela do Austrálie. Splnilo by to můj požadavek – odjet někam dál a v Austrálii jsem ještě nebyla. Rodiče už byli s mojí volbou spokojenější, ale sama bych to finančně špatně zvládala, a rodiče by mi museli penězi hodně vypomoci. Mamka prohlásila „no lepší než Mexiko a hold nová kuchyně by musela počkat“. Tohle jsem taky nechtěla, proto jsem hledala dál. Znám hodně lidí, kteří už dřív studovali na Taiwanu, tak k tomu museli mít nějaký důvod. Vygooglila jsem Taiwan a viděla jsme nádherné obrázky, dočetla jsem se, že je podobně drahý (spíš levný) jako ČR, volba tedy padla na Taiwan. Abych se mohla ještě více těšit, našla jsem si školu v Kaohsiungu, která má přímo v kampusu pláž. A potom uplynulo ještě trochu času a byla jsem tady.

Fotky nelhaly a kampus je naprosto nádherný a pláž tady opravdu je. Skvělé jsou hodiny tělocviku, při kterých škola využívá výhody vlastní pláže, takže chodím na hodiny windsurfingu a paddle boardu.
Pokračování textu Ze zahraničí: Pája T. na Taiwanu

Ahoj Parťáci,

vycestoval jsem do Litvy, pracovně, na 2 týdny. Dorazil jsem jak jinak než v onom stylovém růžovém triku Study Abroad Fair. Brzy jsem pochopil, že kvalitní zimní bunda v těchto krajinách není úplně špatnou investicí 🙂 Od této pobaltské země s třikrát nižší hustotou zalidnění jsem si sliboval, že bude rájem klidu s patrným rázem hlasu přírody.

I see skies of blue and clouds of white …  Louis Armstrong – What a wonderful world 🙂

Tato představa vzala velmi brzy za své. Byl jsem ubytován zřejmě u nejvytíženější tříúrovňové křižovatky v zemi s nádherným urbanistickým kouřovým zátiším a konturami komínů uhelné elektrárny.
Moje studentská dobrodružná nátura mě skrze vilniuský Sherwood zavedla do místního Fizikos Institutas, kde mi sám vedoucí ústavu věnoval mimořádnou pozornost a dostalo se mi i ujištění, že v areálu disponují sověty vybudovaným protijaderným krytem. Inu, bezpečněji jsem se nikdy necítil a o bezpečnost by nám mělo jít především.
Překvapivých technologických počinů v areálu bylo více. O jisté úrovni místní technicky smýšlející komunity vypovídá také netradiční umístění dvoudílných vstupních dveří v druhém patře budovy, viz obrázek. Důvod je prostý. Jistě jste někdy stěhovali piano. Tak tady se čas od času stěhují optické stoly či jiné systémy.

More doors, more Lithuania!

Místností, kde srdce každého technicky smýšlejícího jedince zaplesalo, pak byla jídelna. Nejenže v ní výborně vařili, ale navíc k harmonii smyslů zde přispěly umělecky pojaté malby znázorňující princip parního stroje či RC obvod.

Pro fyziku v místní jídelně dýchají i zdi!

Společenský ráz služební cesty byl zachráněn, jakmile jsem zjistil, že v nejbližším marketu prodávají Krušovice. Příjemných střetů s českou kulturou bylo však více. Velmi mě potěšilo vidět mladou generaci litevských hokejistů trénujících na kluzišti uprostřed nákupního centra, v těsné blízkosti mnoha restauračních zařízení. Samotná myšlenka přechodu od konzumu k pohybu mi přijde velmi inspirativní. U konzumu bych se rád pozastavil, milovníci kebabu z ISC zde také nepřijdou zkrátka. Prodejnami kebabu se to ve Vilniusu jen hemží, viz obrázek.

In Lithuania, always will be h´ockey!

With kebab, we conquer the world!

Slzám do očí jsem se málem neubránil při vzpomínce na rodný kraj. Tuto vzpomínku způsobila obsluha první navštívené restaurace, ve které mi přinesli vychlazený Primátor černý 13 stupňů. Taktéž jsem měl to štěstí se potkat při jedné předvánoční charitativní akci s vřelými zástupci Velvyslanectví ČR ve Vilniusu. Nabízený panák Becherovky a česká Frankfurtská polévka se daly jen těžko odmítnout. Co víc si přát?
Snad jen moci poznat místní kulturu hlouběji a odstranit jazykové bariéry. Litevština s lotyštinou patří do samostatné skupiny baltských jazyků. Jedná se zcela jistě o jazyk zajímavý, melodický (viz níže PS), všem následovníkům bych doporučil oprášit před výjezdem výrazy Alus (Pivo), Ačiu (Díky) a Tu graži (Jsi krásná). Celému ISCéčku zasílám pozdrav od hradu Trakai, symbolu litevské státnosti a někdejšího hlavního sídla velkovévodství litevského. A už se těším za vámi do Prahy 🙂

Pozdrav od hradu Trakai. (Fotka byla pořízena v neděli, od té doby se počasí s každou hodinou rapidně zhoršuje. Napadl sníh. Hodně sněhu. Z chodníků je kluziště. A ta zima. Kolegové varovali, že může být i -30. Když přihlédnu ke spolehlivosti místní hromadné dopravy, začínám mít obavy, že se do Prahy, do Dejvic, na Masarykovu kolej, do ISC Pointu, vydám až na jaře.)

Languages & Activities vložka:
Litevština je vhodná na tancování…
Tři ženy jely poprvé do Vilniusu. Po návratu se podělily o svoje zážitky s místním přítelem:
– Litevština je taková melodická, úplně jako tanec…
– Proč?
– Protože v každém autobuse a trolejbuse pasažéři na každé zastávce opakují: „Lipsi, lipsi, čia-čia-čia“…
„Lipsi, lipsi, čia-čia-čia“ – nejde o názvy tanců, ale o zkrácený tvar věty „ar Jūs lipsite čia?“ (Vystupujete tady?)
Viz http://lingvo.info/cs/lingvopedia/lithuanian

Marek S.

Здравствуйте,

vzpomínám si, když jsme se v ISC snažili za pomoci různých akcí zbourat zažitou myšlenku toho, že exchange je pouze o užívání si a utrácení stipendia od ČVUTu. Již v začátku vás upozorním na to, že tento článek ke zbourání tohoto předsudku rozhodně nenapomůže, právě naopak.

S Ruskem jsem koketovala už na jaře, kdy jsem se vydala do Petrohradu na kurz s BESTem. Tento zážitek byl pro mě natolik stresující, že jsem se ho snažila radši rychle vytěsnit a nějakej exchange jsem si vlastně ani nepřipouštěla, jelikož moje zkušenost z Ruska po tomto kurzu byla hodně rozmazaná. Vystihnou ji pouze dvě slova – vodka a kanystr. Avšak konec léta se nezadržitelně blížil a mě poléval pot.

Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu a brát to s humorem, ostatně s humorem jsem také podávala přihlášku. Když na mě ale na facebooku vyskočilo nějaké meme s rádoby vtipným obrázkem “meanwhile in Russia”, můj smích se pomalu, ale jistě, měnil v hysterický pláč.

První dny v Tomsku, což je město uprostřed Sibiře s polovinou obyvatel, co v Praze, byly poněkud hektické. Před odjezdem jsem se snažila pochytit něco málo z ruského jazyka v domnění, že v Rusku trochu anglicky umět budou. Také mě uklidňovala hláška z filmu Kolja, že každý Čech přeci rusky umí. Tak tohle byl sakra omyl. V Rusku anglicky neumí a češtině tu také nikdo nerozuměl. Rychle jsem ale zjistila, že když náhodně změním pár písmenek v českých slovech a přidám svůj drsný přízvuk, který jsem pochytila během vyrůstání v Ústeckém kraji, tak to nakonec tak hrozné není a minimálně kafe s sebou si objednat dokážu.

S mými prvními dny se pojí také neodmyslitelná byrokracie. Jestli jsem si někdy myslela, že je to u nás na pendrek, tak jsem se hluboce zmýlila. I když jsem měla veškerá vyšetření z Čech, musela jsem podstoupit to samé v Rusku, jelikož na čem tu nestojí kulaté razítko s jejich orlicí, jako by neexistovalo. Putovala jsem od dveří ke dveřím, od bábušky k bábušce, od papíru k papíru. Tomsk je město studentů a bábušek, nic mezi tu zkrátka neexistuje. Nejvíce mi v hlavě utkvěl asi rentgen plic. I když tuto sféru medicínských přístrojů studuji, ani ve snu by mě nenapadlo, že se nacházím v RTG místnosti. Proto mé chování bylo značně zpomalené. V každé místnosti bylo nutné si něco svléknout, já ale vážně neměla tušení, čeho se jednotlivá vyšetření týkají, tak jsem nakonec v každé místnosti skončila téměř nahá. Mé první zprávy domů zněly asi takto „Neustále podepisuji nějaké dokumenty v ruštině a svlékám se.“

Hned v druhém týdnu se mi naskytla možnost vydat se do pohoří Altaj se skupinou Čechů. Altaj je blízko…říkali. V Rusku jsou normální silnice…říkali. Musíš jet s námi, Pájo…řikali. Já blbá si totiž ještě pár dnů před odjezdem vystála tu dvou hodinovou frontu na magistrátu a nechala si jako jediná udělat mezinárodní řidičák, takže jsem vlastně musela jet s nimi. Kdo mě zná tak ví, že moc řídit neumím a kdo mě nezná, si to minimálně myslí.

Na ruské poměry se Altaj zdál opravdu blízko, avšak ve finále se z toho vyklubala cesta jak do Chorvatska. Snažím se najít slovo pro ruské silnice, ale je to zkrátka jen past vedle pasti. No nakonec se z času stráveném v panenské přírodě stal začátek nádherného dobrodružství a krásného přátelství, které jsme si s místními Čechy vybudovali.

Letní dny trvaly ještě asi tak týden, podzim se tu nějak zcela vynechal a přišla zima. Zima, zima, zima, zima (panebože teď jsem si uvědomila, že kalendářně zima ještě není!).

Vůbec netuším, jak v Rusku odlišují zimu dle teplot. Ono je hrozně snadné říct, že je zima, když je tu – 15 stupňů, ale jaký je pak sakra výraz pro teploty okolo – 40?! V takových zimách začne člověk přemýšlet úplně jinak. Sníh, sníh, sníh, kavárna! sníh, sníh, sníh. Ze začátku mi bylo hrozně divné, proč právě tady ty kavárny tolik frčí a jsou doslova na každých 100 metrech, ale v zimě je to zkrátka váš jediný cíl!

A teď ke zbourání stereotypů o Rusku. Když jsem sem jela, měla jsem dost šílenou představu o tom, že Rusko je jen vodka, gopnici, boršč, Putin, … ale ono to tak není. Popravdě, je to spíš vodka, vodka, vodka, adidas, Putin, vodka, medvědi, bábušky, ještě více bábušek, špatnej ruskej rap, Lady, vodka, Lady, vodka, adidas a slunečnicový semínka.

Nikdy bych nečekala, že se mi Rusko dostane tak rychle pod kůži. Rusko můžete buď zcela nenávidět, jelikož je tu k tomu mnoho aspektů, anebo si ho můžete totálně zamilovat a přivlastnit si trochu pýchy, kterou v sobě Rusové hrdě nosí. Jsem hrozně vděčná za to, že mám možnost povídat si tu s místními o jejich pohledu na svět (čtěte Rusko). Prvně jsem opravdu narážela na echt Rusáky, pro které je svět pouze Rusko, oni jsou ti nejlepší a žádné problémy zde nejsou. Při těchto debatách jsem měla tendenci se s nimi hádat a rozmlouvat jim spoustu věcí – rychle jsem zjistila, že to není dobrý nápad. Naštěstí jsem obklopena skvělými lidmi, kteří mají zcela racionální pohled na Rusko a snaží se mi vysvětlit jak ty dobré věci, které dělají Rusy tak pyšnými, tak i ty stinné stránky, které tu neodmyslitelně jsou.

Musím říci, že jsem hrozně překvapená z toho, jak jsou v Rusku, resp. v Tomsku, všichni tak hrozně milí a ochotní. Nikdy se mi nestalo, že bych na nějaký problém byla sama nebo že by se něco nedalo vyřešit. To, že jsou lidi v Tomsku přátelští a milí jsem před pár dny poznala doslova na vlastní kůži. Víte, co je to ruská baňa? To je prosím klasická sauna, akorát se tam mlátíte březovými větvemi a políváte ledovou vodou. Říkala jsem si, že něco takového si nesmím nechat ujít a navštívila jsem místní komplex. Můj první dojem po vstupu byl jediný: „bábušky!“ a dokonce nahé bábušky! Když zmerčily, že jsem cizinka, co je prvně v báni, s radostí se mě ujaly. Byla jsem dosti zmatená, jelikož byly v jasné přesile a já se nemohla bránit. Ručník mi razantně sebraly již v umývárce a v báni se doslova praly o to, která mě těmi větvemi bude mlátit první. Po nekonečných 10 minutách trýznění, kdy si na mě nejspíše vybily také veškeré historické křivdy (i za Poláky), mě vyvedly v apatii ven, polily ledovou vodou, posadily na 10 min na mráz a opakovalo se to nanovo. Nakonec mě umyly, mé „juropské“ mýdlo razantně zavrhly a použily svůj neskutečně smradlavý bahenní peeling. Po dvou hodinách jsem slušně poděkovala a s pocitem jakoby zneužití, jsem odcházela domů.

Občas jsem prý k lidem důvěřivá až moc. Posledně se mnou spolubydlící Týna odmítala mluvit, jelikož jsem opojena dobrou náladou kývla na nabídku dvou Rusů, kteří nás chtěli svézt na kolej. Ona rázně odmítala, avšak já už klukům vybírala muziku v rádiu. Nemohla mě tam s nimi nechat, proto nasedla a když kluci s přehledem přejeli ulici, ve které se naše kolej nachází, její tvář vypadala dosti vyčítavě. Tyto spontánní rozhodnutí mám od té doby již zakázané.

Co se týče toho klišé, že vás exchange změní a že máte odlišný pohled na věci… No, je to tu celé takové zrychlené, přeci jen do Ruska úplně normální lidi nejezdí a komunita zahraničních studentů, kterou tu máme, mě neskutečně dobíjí energií a zastavím se asi až doma v Praze.  Pojí se s tím i otázka toho, proč tu nezůstat na rok. No, vidina toho, že tu zůstanu už jen něco málo přes dva měsíce, mi přijde neúnosná, ale každá párty musí někdy skončit. Moje játra by další půl rok nemusela přežít, ale co mě děsí více, je škola. Místní univerzita je dle žebříčků jedna z těch nejlepších technických v Rusku, bohužel co se týče biomedicínských oborů, je to bída s nouzí. Jeden předmět absolvuji například pouze s Rusáky, u kterých si troufnu říci, že dobrá třetina z nich, neumí sestavit větu v angličtině. Hodina je dále vedena Indy, kteří si zde dělají svoji praxi, ovšem jejich silný přízvuk a celková náplň výuky mi toho zas tolik nepřináší. Další biomedicínský předmět absolvuji pro změnu zcela sama, pouze se svým nervózním učitelem. Ten vždy dobrou hodinu stráví tím, že se snaží obejít licence Matlabu změnou data v nastavení a vrátí nás tak o pět let zpátky. Někdy to zabere a dalších 20 minut je opravdu zajímavých, a někdy si jen tak povídáme o tom, jaká je dneska zima. Ne všechny předměty jsou naštěstí takto kvalitní, avšak státnice bych na takových základech stavět nechtěla.

Musím se ještě podělit o krásný zážitek z místní kavárničky. Jednou, když jsem se tak toulala ulicemi Tomsku a snažila se najít místo, kde se na pár minut ohřeji než zase půjdu zápasit o holý život do té zimy, jsem nalezla kousek Čech. Všude v té nádherné restauraci visely na zdech fotografie z Česka, převážně pak z Prahy, byl tam ovšem i Krumlov a Vysočina. Místní majitel si prý Čechy neskutečně zamiloval a já se sem chodím dobít vždy, když se mi začne trošku stýskat.

A co mě ještě čeká? Mé první Vánoce mimo domov, toho se bojím, ale zároveň vím, že si to tu uděláme příjemné. Z těch větších výletů bych zmínila Taiwan, kde se snad na chvíli ohřeju, jezero Bajkal a Moskvu Transsibiřskou magistrálou na cestě domů. Držte mi palce, ať tu neumrznu, co se týče teplot, bude už jen hůř a hůř. Moc se na vás všechny těším. Together we conquer the world.

Pája Pokošová